(2000)
Nové cíle
starých punkerů
(www.inzine.cz)
Punkoví bratři ze
Slovenska Zóna A už nějakou chvíli neřeší Cigánský problém, kvůli němuž
je odvrhla velká část dřívějších posluchačů. Jako správní rebelové vydávají
svoje nové cédéčko pod hlavičkou EMI, kterou opěvovali už praotci žánru Sex
Pistols. Navíc se u nich začínají projevovat první příznaky nemoci
stárnoucích punkerů. Došla témata. Hudba kolísá mezi příliš ucajdaným bigbítem
(Nádherná zákerná), se kterým si skupina neví moc rady, a přehnaně tvrdým
punk-metalem (7 detí), se kterým to není o moc lepší.
Samozřejmě to není vůbec tak jednostranné. Mezi šestnácti skladbami, které
Zóna vměstnala do necelých čtyřiceti minut, se najde pár vyložených hitovek.
V čistě punkové konkurenci si kupodivu nejlépe vede úspěšný pokus kapely
navštívit vody ska, sousedního žánru ze zkouřené Jamajky, jehož slávu jinak na
Slovensku zdravě rozšiřují populární Polemic.
Génius od Zóny A by si sice zasloužil zpestřit nějakým tím dechem navíc,
ale přesto z desky vyčuhuje jako nejenergičtější skladba s nejúdernějším textem,
ve kterém se z gymnaziálního anarchisty vyvíjí úspěšný mladý kapitalista: „Za
dva roky si ale dospel a zmúdrel / už revolúcia nie je tvoj životný údel / máš
firemné auto, oblek, kravatu / a úspešnú kariéru pekne začatú,“ vzteká se
zpěvák Koňýk a v chytlavém refrénu neméně agresivně konstatuje:
„Tváriš sa jak dáky génius / a každý je pre teba idiot / Tváriš sa jak dáky
génius / ale pritom si úplný idiot.“
I v tomhle se, bohužel, projevuje zmíněná nemoc stárnoucích punkerů. O čem
vlastně mají zpívat muži středního věku s anarchistickou minulostí, které
společnost akceptuje? Kupodivu hledá slovenská Zóna A problémy ve
stejných věcech jako zámořští Bad Religion. Obě skupiny jako by se na
svých nových deskách přehouply přes hranici domyšlenosti a ve stájích velkých
firem začaly nanovo kritizovat společnost, na jejíž pravidla přistupují. Že by
si v první polovině roku 2000 punkeři prostě definovali nové cíle?
Zatímco Greg Graffin vychovává mládež pro „Novou Ameriku“, Koňýk
vykřikuje: „America is dead,“; zatímco se Greg vyrovnává se svým
vztahem k počítači a nechce „žít ve světě bez melodie,“ Koňýk volá po
„šanci na zábavu, šanci na mladosť“ a trochu si nevidí do pusy, když chce
ujet Na Havaj, kde nebude muset poslouchat to, co už slyšel tisíckrát. „Chcem
veselú živú hudbu, nie ten naprogramovaný chlad,“ varuje. Jenomže kdo
v dnešní době bude brát tahle slova vážně? Pochybuji i o tom, že sám Koňýk.
I když předchozí řádky mohou vyznít jako poměrně tvrdá kritika, album Nikto
nevie jak to dopadne, je vcelku docela dobré. Je na něm hodně melodií a díky
stopáži písniček, která jen třikrát přesáhne magické tři minuty, se ani u
skladeb, které vám tak úplně nesednou, nebudete dlouho nudit. Žádná bomba,
zkrátka trocha veselé hudby s trochou falešného zpěvu a čisté punkové energie,
hudba pravidelně znějící do pravidelného kroku. Nakonec to zkrátka dopadlo
celkem dobře.